Odpoveď prof. Struneckej nekritickým "skeptikom" z klubu Sysifos:

* * *

SVĚTLO ZA OBZOREM

Ve středověku rozhodovala o „pravdivosti“ inkvizice svatá za pomoci svých nástrojů. Mnozí z nás mají osobní zkušenosti z období, kdy „pravdivé“ názory prosazovali v nejrůznějších vědeckých oblastech politici. Hájit pravou pravdu a ukazovat na absurditu názorů těch, kteří nemyslí „vědecky“, se v současné době snaží v Čechách členové klubu Sisyfos. Rozumné myšlení totiž těžko přijímá absurdní představu, že každé jednotlivé je svou existencí založeno v nesčetných způsobech a každého člověka se zpravidla dotýká jednou svou stranou, jedním svým způsobem. Neradi se vzdáváme představy o jedné jediné pravé pravdě a to právě té naší.
„Kolik z dnešních bludů se stane zítřejšími pravdami? Kolik dnešních pravd bude diskreditováno?“ tázal se britský astronom D.G. King-Hele v přednášce pro Královskou astronomickou společnost (Oxford 1974). Závěrem King-Hele řekl: „Věřím, že má přednáška vám připomene, jak si ve vědě pravda s bludem vyměňují postavení s překvapující rychlostí.“ Je paradoxní, že tuto přednášku pro časopis Vesmír přeložil bývalý předseda klubu Sisyfos a zakladatel výboru pro udělování Bludných Balvanů (BlB) astrofyzik Jiří Grygar. Je absurdní, že se z ní sám vůbec nepoučil.

Sísyfovské paradoxy

Při vyslovení jména Sísyfos si zpravidla každý vybaví jeho úděl valit kámen na vrchol hory tak dlouho, dokud ho tam nedovalí. To se mu však nedaří, protože kámen se skutálí, jakmile se přiblíží k vrcholu. Metaforu sísyfovského úsilí jako představu nedosažitelného cíle, můžeme nahlížet z  různých úhlů. Vidinu cíle v podobě „čisté vědy“, kde všichni budou myslet a jednat podle toho, jak chce určitá skupina osob, zcela zjevně považuje za svůj nedosažitelný horizont právě český klub skeptiků, který si zvolil Sísyfa za svého patrona.
Čím si však král Sísyfos svůj osud vysloužil? Svým chováním se v Řecku proslavil jako nejvychytralejší a nejlstivější ze všech lidí. Z úskoků, lstí a loupeží nashromáždil nesmírné bohatství, jemuž v tehdejším světě nebylo rovno. Zeus poslal boha smrti Thanata, aby Sísyfa konečně odnesl do podsvětí a učinil přítěž jeho neblahým, krutým a podvodným činům. Sísyfos však Thanata pomocí lsti uvěznil. Když později obelstil i boha podsvětí Háda, došla Diovi trpělivost. Nekonečnou prací v  Tartaru – v říši nižší než podsvětí, zaplatil Sísyfos za svou prohnanost a celoživotní neúctu k bohům.
Podle vyprávění Jiřího Grygara na shromáždění v budově ČAV dne 20. 5. 1999, valil Sísyfos v ten den svůj balvan stále. Grygar, zabalený do prostěradla a s věncem na hlavě všem účastníkům shromáždění oznámil, že se prý bude každoročně se Sísyfem v podsvětí setkávat (pořídil si na to později tuniku – paradoxně se svastikami), aby poté mohl jako jeho „mimořádný a zplnomocněný velvyslanec“ veřejně na akademické půdě a ve sdělovacích prostředcích odsoudit a zesměšnit osobnosti, jež hledají vědecké zdůvodnění křesťanského nebe – ač sám křesťan – a učí lidi toleranci, lásce a odpuštění.
Nechápu, proč astrofyzika Grygara paradoxně lákají cesty do podsvětí. Do Tartaru je to prý stejně daleko, jako do nebe. „Tartar je právě tak hluboko pod Zemí, jako je Úranos, čili nebe, nad ní. Devět nocí a devět dní by kovadlo z bronzu padalo z nebe a desátého by dosáhlo země; devět nocí a dní by také padalo kovadlo z bronzu z povrchu země a desátého by v Tartaru bylo.“ (Vesmír 77, 1998/10) Je snad absurditou naší doby, že dolů to jde snáz?
Jak jsme si mohli přečíst ve Zpravodaji Sisyfos v říjnu 2002, je prohnaný patron jejich klubu antický hrdina. Lstivé uvěznění Smrti byl čin záslužný, únik Sisyfa z podsvětí pomocí lstí a lží byl čin obdivuhodný. A kdyby šlo do tuhého ohledně charakteru a činů Sisyfa, pak jde pouze o „kádrování bájné osoby”, které jaksi odporuje smyslu pro racionalitu a elementární slušnost členů klubu Sisyfos a je proto bezpředmětné. Kdo ví, zda jsou tyto názory pravdivé nebo paradoxní?

Paradoxy současné doby

Součástí lidského života na Zemi je mnoho jevů, které stále ještě neumí věda vysvětlit. Zkušenosti lidí, kteří prožili klinickou smrt, působení léčitelů, telepatii, intuici, meditaci či působení modlitby považují členové sdružení Sisyfos za iracionální nebo za podvod. A přece intuice stála u zrodu mnoha velkých vědeckých objevů. Před člověkem se objevuje problém sporu mezi oblastí jeho vnitřní duševní skutečnosti a mezi vysvětlením, které nám nabízí vědecké poznávání. Čím to asi je, že lidé na začátku 3. tisíciletí tak ochotně a masově akceptují jevy, které Grygar se svojí družinou považují za „pavědecké a blátivé bludy“?
Můžeme se podivovat nad tím, proč žák školy čarodějnických umění a mimořádnými schopnostmi vybavený Harry Potter vstoupil do školních tříd a dětských pokojů, ale hlavně do dětských myslí tak rychle, že to nestačila zakázat žádná komise složená z „mudlů“. Proč klub Sisyfos ponechává tuto skutečnost bez povšimnutí, když přeci dobře ví, že žádná kouzla neexistují? Paradoxně se domnívá, že pohádkám nikdo nevěří.
V koncertě Hvězdy na Vltavě sledovaném prostřednictvím televize celým národem zpíval v závěru sbor našich předních zpěváků s panem Jiřím Suchým jeho novou píseň. Nad Prahou a v českých domácnostech zněla slova: „Jo, když je mi nejhůř, zvednu oči vzhůru, tam kde tuším soudy andělskýho kůru. Jo, když je mi nejhůř, zvedám oči k nebi, tam kde tuším ruce probodnuté hřeby....“ Neměli by dostat kolektivní BlB za „matení veřejnosti“? Vždyť andělé ani jakési probodnuté ruce se na nebi opakovaně nevyskytují. Naštěstí si tuto skutečnost uvědomil i zkušený autor a proto dodal: „Možná že ty ruce se mi jenom zdají a andělský kůry vůbec nezpívají. Nevím, kde je pravda. Vím však, že když zvednu svoje oči vzhůru, nedopadnu ke dnu. Vím jenom o tom, že když mi teče do bot, že je tu něco, co mi oči vzhůru zvedá. Stoupám k Tobě Bože, nechci světa svody. Děsí mě však to, že nezvládnu ty schody...“
Zdá se, že zpěváci se chopili „matení veřejnosti“ programově. V klipu Co bolí to přebolí se Meky Žbirka s Marthou stylizují do zjevujících se duchů. Nebo zase mladý autor a zpěvák skupiny No Name zpívá „Už viem ako chutí večnosť, už viem aká je večnosť krásná“ a aby nikdo nebyl na pochybách o čem je řeč, odděluje se na operačním stole jeho astrální tělo a putuje za svými blízkými.

Světlo za obzorem

K našemu rozhodování o tom, co je pravdivé, musíme mít určitý systém – mentální rámec, do kterého nové informace zařadíme. Je pochopitelné, že mentální rámce a souvislosti, které se v člověku budují od nejútlejšího věku, jsou provázané se světovým názorem, myšlenkovým klimatem i kulturou dané doby a země. Pro označení souboru pravidel, jimiž se v určitém historickém období vědecké bádání řídí se na konci 20. století rozšířilo používání slova paradigma. Paradigma tedy určuje co je a co není vědecké, jaká jsou pravidla pro formulování otázek a odpovědí, jaký je styl vědeckých teorií nebo jaká jsou kritéria pravdivosti. Používané metody a pojmosloví jsou závazné pro celý vědecký obor. Výsledky jsou formulovány v zákonech, jejich důkazech a vysvětleních. Dohromady to znamená, že na konkrétní otázku požadujeme odpověď vysvětlující problém vyčerpávajícím způsobem a podloženou fakty a důkazy. A tady narážíme na základní problém spočívající v tom, že vědecké pojetí světa založené na paradigmatu karteziánské filosofie a newtonovské fyziky neakceptuje existenci duchovní podstaty člověka, existenci duše a ducha. Je tedy pochopitelné, že poznatky získané intuicí a duchovním bádáním, stejně jako názory různých náboženských učení, nejsou se současným souborem pravidel vědecké práce slučitelné. V tomto smyslu mají skeptici svojí pravdu. Avšak Sisyfové současně zesměšňují a veřejně ponižují ty, kteří jsou schopni pronikat nad a za jimi vymezený horizont. Podle vzoru patrona, ke kterému se toto sdružení hlásí, je tento horizont hodně nízko.
Duchovní učitelé nás učí, že s okamžikem prozření, nebo alespoň s pochopením svých špatných činů v minulosti, doprovázených prosbou o jejich odpuštění, karmická kauzalita mizí. Jak nás osobním svědectvím přesvědčuje Grygar, Sísyfos tuto možnost dosud nepochopil. Také čeští skeptici se podobají barvoslepému, který nepozná žádnou zeleň na světě neboť je pro něj stejná jako červeň a vysmívají se těm, kteří hovoří o kráse různých odstínů zeleně. To je metafora absurdity, do které nás přivádí současné vědecké paradigma. Nesmírné množství nových vědeckých poznatků nás svými paradoxy na každém kroku přesvědčuje o nutnosti opravovat či opouštět dřívější vědecké teorie. Mnozí současní vědci proto upozorňují na potřebu změny paradigmatu, který stál u zrodu novodobé vědy. To sice bývá dlouhodobý proces, avšak značnou roli v něm hrají i vlivy, které nemusí být ryze vědecké: odchody zastánců starého paradigmatu z veřejného života, zapomínání, nástup nových technologií, nástup jinak smýšlejících generací. Poslíčci toho, že v dohledné době se nové paradigma náhle vynoří, aby bylo rámcem myšlení a kritériem pravdivosti dalším generacím, se také hlásí v tvorbě umělců a v myšlení našich dětí. Různá paradigmata chápou předmět zkoumání různě, kladou jiné otázky a mají jiné vymezení toho, co nazýváme logikou a racionalitou.
Tvůrce duchovní vědy anthroposofie Rudolf Steiner (1861–1925) hledal po celý svůj život metodu racionálního svobodného poznávání. Ve svém Vlastním životopise napsal: „Kdo neodmítá všechno, co není v souladu s jeho směrem myšlení, toho nebude znepokojovat relativní oprávnění různých světových názorů. Může bez výhrad pociťovat fascinující účinek toho, co bylo v určitém směru vymyšleno. Kdo žije ve světě skutečně duchovního nazírání, ten vidí oprávněnost nejrůznějších stanovisek a musí se ustavičně v nitru své duše bránit tomu, aby nebyl příliš silně přitahován k jednomu či druhému hledisku.“

Proměny světa a člověka?

Ignorance a naprostá netečnost ke kultivaci lidské duše vyvolaly v současné civilizaci nebývalý infernální pohyb zla ze skrytých hloubek psychiky člověka. Součástí globální krize světa, krize naší technologicko-konzumní civilizace, je i krize vzdělávání, výchovy a morálky. Není to právě praobraz sísyfovského rozumu, se kterým by se dnešní doba měla vypořádat? Sísyfův pověstný rozum totiž nerozlišoval mezi dobrým a zlým, jeho věcnému pohledu jako by chyběla schopnost morálního hodnocení. Sísyfos nezná morálku, protože leží mimo oblast jeho vlivu a zájmu, protože leží za obzorem. O takovýto rozum se opíráme tehdy, když potřebujeme prosadit svůj názor vůči názoru jinému, aniž nás doopravdy zajímá, na čí straně je pravda, když zapomínáme brát ohled na lidi okolo nás a když nechceme znát nic, co leží za obzorem. Rozpad a zanedbávání lidské duše představuje pro současnou lidskou civilizaci největší a nejzávažnější absurditu. Na pochopení způsobu života, který člověka vrátí do harmonie se světem, ve kterém žije, závisí samotná další existence lidstva.
Buďme proto zdravě skeptičtí vůči současným vědeckým koncepcím. Fenomény, které jsou zatím za obzorem našich smyslových zkušeností, nepřestanou existovat a na jejich platnosti se nic nezmění, ani kdyby je žádný člověk nepochopil. Pokud chceme změnit svět, musíme ho chápat, zkorigovat svoje myšlenková schémata a svoje pokroucené představy. Což je tak absurdní pochopit, že zkušenosti a poznatky, které neumí materialistická a racionalistická věda vysvětlit, jsou odpověďmi na zcela odlišné otázky – odlišně kladené? Což je tak absurdní pochopit, že člověk nemůže žít s jinou vírou o víkendech v kostele a jinak myslet v pracovních dnech v laboratoři nebo na akademické půdě? Což je tak obtížné chovat se s úctou k lidem, kteří myslí jinak, než chci já?